Vynálezcův špatný den

aneb - nedávejte badatelům do rukou nevhodné hračky, alespoň do školy určitě ne.

Prosím dohlédněte - čtu - aby váš syn nenosil do školy nevhodné hračky a neohrožoval jimi spolužáky.

„Co zase vyvedl?“, vracím pomuchlanou žákajdu do rukou mé nejstarší dcery, t. č. matky provinilce.

„Jen se ho zeptej!“

Honza se otráveně zvedá od lega, v očích výraz uražené nevinnosti. 

„Nic.“

Nežeru mu to. Když má totiž někdo tu kliku, že ve druhé třídě vlastní tři, až na jednu ještě zbytkově pubertální výjimku dospělé strýce a jeden z nich je dokonce elektrikář (!), a ještě k tomu v metru (!), dá se leccos očekávat. Strýcové představují osobnosti téměř na úrovni starověkých bohů a jejich slovo tak platí jako neomylná svatá pravda.

Slimák za tričkem třídní favoritky, uvažuju, bouchací kuličky, smradlavé kapsle, nějaký jiný, vlastnoručně vyrobený vynález zkázy, jako třeba lektvar, umíchaný z týden starých, po aktovkách spolužáků posbíraných zbytků svačin, šťávy, jehličí, Jaru a máminy voňavky (specialita nejmladšího z božstev, oni se vždy o své majstrštyky rádi podělí), taky by to mohl být funkční prak, flustrubka nebo snad… Co všechno se ještě dá schovat za pojem "nevhodná hračka"?

„Honzo?“

„Nic,“ opakuje dotčeně. „Vážně.“

„No, něco asi jo, jinak by ti paní učitelka přece nenapsala poznámku.“

„Jen takovej malej pokus,“ zazubí se.

Pokus. Malej. Jako bych to viděla.

„Hele Honzo, už jsi někdy zkoušel tohle?“, pravila před nedávnem nejmocnější z olympských Autorit.

Prostřední strýc je totiž z celé svaté trojice neoddiskutovatelně bohem největším. Jím předvedené elektrikářské vynálezy přivádějí rodinu mojí dcery k bezmocnému zoufalství celkem pravidelně. Naposledy to byl elektrický obvod tvořený dvěma brambory a jedním citronem, pochopitelně nesměly chybět drátky a dioda. „Fakt svítí!“ - ječel nadšeně Honza a odtáhl si ten poklad v batůžku domů, kde ho žárlivě střežil, dokud nebyl prozrazen pachem rozkladu (brambory) a plesniviny (citron) a následně nemilosrdně zlikvidován v koši na odpadky.

„Plochá baterie,“ podotkl s lišáckým úsměvem Nejoblíbenější. „Je na tohle nejlepší. A potřebuješ jen dva drátky, nic víc.“

„Au! To je hustý!“ Ze školákových očí zasvítila lumpárna. Hned poznal, kde se mu podobná věc může hodit a jal se prohánět po kuchyni ječícího mladšího bratra.

„Vem si to do školy,“ poradil nezištně odborník na elektřinu. „Bude sranda, uvidíš.“

„Já myslím, že bys to měl určitě nechat doma, Honzo,“ pokusila jsem se zabránit nejhoršímu.

„Martin říkal,“ sekl po mně pohledem.  „Že to bude legrace.“

Jsem bez šance, došlo mi bezmocně. Martin (Kuba, Vojta) to řekl. Přes něco takového další vlak prostě neprojede.

„Dával spolužákům šoky,“ žaluje dcera.

„Chtěli!“, zlobí se Honza. „Stáli na to frontu!“

„Pak mu učitelka řekla, že tohle nemůže dělat, co kdyby měl třeba někdo nemocný srdce, mohlo by to s ním i seknout. Mohlo?“, zahledí se tázavě. „Dyť my jsme jako malí ty kovový pacičky olizovali, jako kdo je statečnější…“

„Sebrala mi to,“ mračí se provinilec naštvaně. „Úča v družině.“

„Jsem tě přece upozorňovala, Honzo,“ zvednu výchovně prst, „že podobný věci se do školy nenosej. Kdybych byla paní učitelka, taky ti to zabavím.“ A sem tam ti lupnu jednu malou na zadek, pomyslím si, když to nepůjde po dobrým – ale, tohle si oni, bohužel, nesměj dovolit.

Zadumaně hledím na červeně popsanou stránku a představuji si zákeřnou vraždu, fikaně provedenou pomocí napůl vybité ploché baterie, vyndané z mojí od dětství hýčkané a dnes již předpotopní nádražácké signální baterky. Něco podobného by možná nenapadlo ani geniálního Hercula Poirota s jeho intelektem nadupanou vejčitou hlavou. Jsem Agatha Christie brakové literatury.

„Tohle ale není všechno,“ dojde mi po chvilce. „Že ne?“

„No,“ dcera otáčí hlavu na stranu, aby hříšník neviděl, že se směje. „Odpoledne přišel v družině za učitelkou a povídá: Vy, paní učitelko, určitě nemáte nic se srdcem, že ne? A…“

„Buď ráda,“ uklidňuju ji. „Dokud ten kluk bádá jen v oblasti elektrický energie. Co až přejde na jadernou fyziku?“

Potom, pomyslím si, spasme duše.