Vnitroblok

„Bonus,“ pousmála se realitní agentka. „Tohle je vlastně malý bonus jen k tomuhle jedinému bytu. Bez příplatku.“ Její dlouhý ostře rudý nehet zamířil k širokým plechovým schůdkům do suterénní místnosti a klíče se jí přitom v dlani kovově rozcinkaly. Holčička na rukou mladé ženy po nich dychtivě natáhla prstíky.

„Petře!“

Chlapec pustil cíp ženina svetru a nedočkavě se rozběhl dolů. V prázdné místnosti se dusot dětských podrážek odrážel od kovu schůdků s podivně tísnivou naléhavostí. Jako když někdo malým kladívkem zatlouká rakev, napadlo Adélu a instinktivně k sobě holčičku přitiskla. Jsem unavená, pomyslela si. Přepracovaná, samozřejmě taky vystresovaná, ano to asi nejvíc.

„Hezké,“ řekla.

Bíle vymalovaná místnost měla přesně obdélníkový tvar a podlahu z velkých šedých kamenných desek. Celou čelní stěnu tvořilo silné sklo s francouzskými dveřmi uprostřed.

„Něco takového už žádný jiný byt v celém komplexu nemá,“ řekla agentka. „Proto ho také přednostně nabízíme rodinám s dětmi. Tahle místnost je tu navíc, měla nejspíš sloužit jako takové menší zázemí,“ poklepala na dlaždice špičkou černé lakované lodičky. „Ale nakonec ji přičlenili k vašemu bytu.“

”K vašemu bytu,” blesklo Adéle. Jako by si ani nepřipouštěla možnost, že to třeba nevezmu.

„Postavíte si sem šicí stroj, pračku, děti tu můžou mít hernu… Budete si třeba v klidu žehlit a přitom je mít pořád na očích.“ Agentka zaklepala klíči a popošla k proskleným dveřím. Adéla trochu znepokojeně sledovala, jak se jehlové podpatky luxusních lakovek vratce zapichují do úzkých mezer mezi dlaždicemi. Rozbije si hubu, napadlo ji trochu zlomyslně. Mlčela.

Proč se na mě nepodívá?, kmitlo jí hlavou někde vzadu. Za celou tu dobu, co spolu jednáme o pronájmu, mi ani jednou nepohlédla do očí. Snažila se tu letmou myšlenku podržet, ale zmizela jí téměř ve stejnou chvíli, v jaké se objevila a Adéla na ni okamžitě zapomněla.

Herna, to ji nadchlo. Od Jiřího tragické nehody nikdy nebydlela v tak pěkném a velkém bytě za podobně nízkou cenu. Vlastně není o čem přemýšlet. Sledovala chlapce, jak stojí s čelem i dlaněmi nalepenými na skle a zaujatě zírá ven.

„Trávník,“ podotkla agentka. „Není to moc velké, ale aby se tu děti mohly bezpečně vyvětrat na vzduchu, to stačí.“ Odemkla, doširoka rozevřela obě křídla francouzských dveří a o krok ustoupila. „Prosím,“ mávla rukou směrem ven. „Podívejte se.“

Chlapec vyletěl jako střela, prosmekl se Adéle kolem boků a zastavil se uprostřed zeleného čtverce vnitrobloku pod jediným vysokým stromem.

„Péťo,“ hlesla tiše. Nepřítomný výraz, s jakým chlapec hleděl skrz korunu stromu na čtvereček modré oblohy nahoře, ji děsil. I na něj toho poslední dobou bylo víc než dost. Dávno není mimino jako Helenka. Políbila holčičku do rozcuchaných vlásků. Ještě nic neví, nemá z toho rozum, ale Petr… V pěti letech už dítě jistě dokáže spoustu věcí vnímat. Bohužel to ještě neznamená, že je také chápe.

Povzdechla si. Často něco takového nepochopí ani dospělý.

Holčička se jí zazmítala v náručí, Adéla ji postavila na zem a s úžasem sledovala, jak se pouští a zkouší svých pár prvních vratkých kroků směrem ke stromu.

„Stačí jen udržovat trávník,“ poznamenala agentka. „Ruční sekačka je za dveřmi v předsíni. A dětem sem můžete koupit malé pískoviště.“

Adéla opatrně obešla strom. Rostl přesně uprostřed zeleného koberce a soudě podle síly kmene, musel být jistě hodně starý. Nejspíš tu stál dávno před začátkem prvních stavebních prací. Jak je vůbec možné, že je přežil? Postavili kolem něho všechny ty vysoké domy, ale jeho tu přesto i s kusem zeleného trávníku nechali? Zaklonila hlavu. Špinavě šedé betonové bloky se hladce tyčily ze všech stran až do výše posledního desátého patra, nedotčené jakýmkoli otvorem v souvislých zdech, nenarušené byť jediným osamělým malým okénkem.

„Kde ještě najdete něco podobného?“ dodala chvatně agentka. „Nahoře máte k dispozici kuchyň a dva světlé pokoje s výhledem do ulice - ale na tu je samotné asi nepustíte, víme, co všechno se může stát, že?“

Co ty všechno můžeš vědět, ty zmalovaná nádhero. Adéla se hořce ušklíbla, ale nahlas neřekla nic.

„A tady dole budou v bezpečí,“ pokračovala neodbytně agentka. „Můžou si v klidu hrát a nikdo je ani neuslyší. Taková malá vlastní oáza uprostřed města.“

Oáza. Adéla se špičkami prstů opatrně dotkla tmavé kůry stromu, její nečekaný vlhký chlad ji skoro zarazil. Štítivě ucukla. Ale dětem se tu líbí, pomyslela si. Určitě. Chvíli sledovala chlapce, jak leží na zádech v husté nízké trávě a upřeně zírá do oblohy, zatímco mu malá Helenka jezdí po břiše s autíčkem. Překonala studené sevření kolem žaludku a pokusila se o úsměv. Odpočineme si, já i děti - všichni to přece potřebujeme. Dáme se zase do pořádku.

Zatočila se jí hlava. Nelíbí se mi to, panebože, strašně se mi to nelíbí, a nevím proč. Musím být blázen. Ne, přesvědčovala sama sebe. Podobné pocity si vůbec nesmím připouštět. Je to krásný byt, dokonale zařízený a jistě tu bydlelo už víc rodin s malými dětmi, přece mi to ta ženská sama řekla. Jsem jen přetažená, strašně unavená. To je všechno. To je všechno.

„Beru to,“ řekla s pocitem, že se musí každou chvíli zhroutit. „Půjdeme nahoru, podepsat papíry.“

Seděla v kuchyni a pootevřenými dveřmi pozorovala děti, provizorně uložené na rozkládací posteli ve vedlejším pokoji. Noční světla z ulice jim poskakovala na zavřených víčkách, hladila pevné tvářičky a měkce se míhala ve zpocených pramíncích vlasů na čele. Zítra ušiju záclony, pousmála se pro sebe Adéla. Jo, to nesnese odklad. A nechám dovézt dětské postýlky.

Nalila si skleničku a postavila ji vedle rozevřené nájemní smlouvy. Ani jsem si ji pořádně nepřečetla, napadlo ji. Pořád nesebrala sílu složit ten papír do desek a uklidit ho do šuplíku mezi ostatní důležité písemnosti. Pomalu upila a chvíli na jazyku podržela drsné teplo suchého červeného vína. Neustálý pocit ledové tíže v žaludku nepovoloval. Jen na pár měsíců, řekla si zemdleně a opřela zakloněnou hlavu o zeď. Jen, než najdu něco jiného, klidně i menšího a dál od centra. Než si Péťa zvykne ve školce. Začnu hned zítra. Zítra…

Probudil ji chlad. Ruce i nohy měla úplně ztuhlé. Odstrčila nedopitou skleničku a postavila se. Dveře do pokoje byly zabouchnuté, to ji probralo. Byla si jistá, že mezi nimi nechala škvíru dost velkou na to, aby mohla děti pohledem od stolu snadno kontrolovat. Rychle otevřela a zmáčkla vypínač.

Postel byla prázdná. Zmuchlaná deka nenesla ani stopu po lidském teple. Jak dlouho už jsou pryč?

„Petře!“ vykřikla Adéla. V panice proběhla předsíní ke vchodovým dveřím a zkontrolovala zámek. Je zamčeno, napadlo ji s úlevou. Jen se mi někam schovali. Museli se někam schovat. Kolena se jí třásla, že se skoro neudržela na nohou. „Péťo, Helenko!“ Silou vůle donutila tělo ke klidu, znovu prošla celý byt a rozsvítila všechna světla. Nahlédla pod postel, otevřela všechny skříně, včetně těch v kuchyňské lince, ale bez výsledku. Teprve potom ji napadlo, že úplně zapomněla na spodní místnost, bonus, jak o tom mluvila realitní agentka. Dveře byly lehce nedovřené, kovové dveře, napadlo Adélu, jako do sklepa, nebo do krytu, se závorou místo zámku. Než vešla, chvíli marně hledala na zdi vypínač. Otevřela s tichým zaskřípěním. V místnosti vládla chladná tma, rušená jen odrazem prosklené stěny dole. Stáli tam oba, opření o sklo a fascinovaně zírali do fosforeskující tmy vnitrobloku.

„Petře,“ vykřikla Adéla. „Helenko! Co tu děláte?“ Rozplakala se úlevou. „Tohle mi nemůžete dělat, tohle mi už nikdy nedělejte!“ Chytila Helenku do náruče a pevně ji stiskla. Tvrdý odpor dítěte ji překvapil. Jako by držela cizího člověka. Holčička se odtáhla a strnule se otočila zpátky ke sklu dveří.

„Jdeme do postýlky,“ řekla Adéla roztřeseně a vzala Petra za ruku.

„Ne!“ odsekl chlapec a vztekle se ohnal. Pořád se dívá ven, došlo Adéle. I Helenka. Černá silueta osamělého kmene s jasně vyrýsovanou hustou spletí větví a listů vystupovala z lepkavé tmy a ostře se odrážela od čtverce sametové modři noční oblohy nahoře. Jako když se člověk dívá ze dna komína, zatrnulo Adéle. Ani ve dne, napadlo ji ještě, se vlastně pro to množství listů nedá poznat, jak je ten strom vůbec vysoký.

Ignorovala chlapcův nenávistný pohled a pevně ho uchopila za ruku. „No tak,“ pokusila se. „Je noc, musíte spinkat. Ráno půjdeme do nový školky, Péťo.“

Pořád se obrací zpátky, oba dva, očima úplně přisátí ke sklu. Co tam můžou mít? Znepokojeně vyhlédla do tmy, ale krom tmavé koruny stromu neviděla nic. Jen chvíli, jen na malý okamžik se jí zmocnil divný pocit, jako by mezery mezi větvemi najednou začínaly ztrácet tvar a mizely, jako by se něco velkého pohybovalo vysoko v koruně toho divného stromu, něco tak obrovského a temného, že to až dokázalo zastínit průsvity mezi listím. Nevěřícně zamrkala a přitiskla tvář ke sklu. Větve stromu se lehounce pokyvovaly jako ve větru a mezi nimi jasně svítila světlá městská noční obloha.

„Nic,“ řekla s úlevou. „Není tam nic.“ Chytila obě děti do náruče a odnesla je nahoru, zpátky do postele a než ulehla vedle nich, klíč od pečlivě zamčených dveří pokoje si pověsila na krk. Jak se tam vůbec dostala Helenka?, napadlo ji ještě, než usnula. Sama zatím moc nechodí, schody by určitě nezvládla. Musel ji tam odnést, určitě, Péťa ji tam musel odnést…

Následující den se Adéle slil do série hektických činností - odvést podmračeného chlapce do školky, plačící Helenku odložit ve firemních jeslích a potřást si rukou se spoustou nových lidí, kteří během její krátké mateřské dovolené ve firmě přibyli. K tomu se zdánlivou samozřejmostí převzít spoustu práce, navalené na malém psacím stole vedle počítače. Neměla čas myslet na to, co se přihodilo v noci, a kdyby k sobě byla upřímná, musela by si přiznat, že o tom ani přemýšlet nechce. Bylo nad slunce jasné, že si nemůže dovolit podléhat nějakým pochybným emocím, a pokud chce zaplatit všechny náklady spojené s bydlením a ostatní výdaje na domácnost a rodinu, bude tu bez řečí pracovat do padnutí, vděčná, že nebyla jako matka malých dětí pomocí nějaké administrativní obezličky vyhozena. Navíc, bydlení sehnala komfortní - a co se jevilo skoro jako zázrak - také velmi levné. A ta místnost dole… Sevřela rty. Tady musí jít nějaké vlastní úzkostné pocity zcela stranou.

Během odpoledne se prudce ochladilo a spolu se zimou přišel drobný déšť. Po cestě nakoupili a doma Adéla posadila děti přímo před večeři. Jestli to počasí už takhle zůstane, bezradně sáhla na radiátor, doufám, že začnou topit. Stiskla Helenčiny chladné ručičky. Rozhodně by mi neměly hned onemocnět. Rychle navlékla děti do svetrů. Helenka byla protivná a rozvrzaná a v jídle se oba jen ponimrali. Když Adéla sklízela talíře a otočila se k nim zády, chlapec sklouzl ze židle, vyndal Helenku z dětské židličky a proběhl na chodbu. Adéla postřehla, jak si stoupá na botník a soustředěně odsunuje závoru, bylo jí jasné, že na to určitě musel vynaložit velkou sílu. Sledovala nejisté krůčky děvčátka, už chodí, napadlo ji, jak najednou ta Helenka chodí, strašně to utíká… Chytila ji těsně nad schody, srdce jí poplašeně tlouklo. Petr už byl dole. Otočil se na Adélu a suše oznámil: „Chci si hrát tady!“ Prásklo to jako rozkaz, v první chvíli to Adélu podráždilo a dostala chuť chlapce přehnout přes koleno, aby poznal, co si ještě může dovolit, a co už ne, ale ovládla se. Když scházela po schodech s Helenkou v náručí, chvěly se jí nohy. Nesmím to tak prožívat, přesvědčovala se. Nic se vlastně neděje. Vždyť je to dobře, jedna velká místnost, kde si budou bezpečně hrát. Navíc, oproti bytu nahoře, tady v suterénu bylo teplo. Kde se tu bere? Napadlo Adélu. Není tu žádný radiátor. Možná tady nainstalovali podlahové topení, ano, to bude ono.

Položila holčičku na zem a došla pro hračky. „Vláčky“ řekla trochu bezmocně, když se vrátila. „Autíčka a lego. Péťo,“ zachvěl se jí hlas. „Přinesla jsem ti hračky a Helence taky.“ Moje děti. Co se to s nimi děje?

Stály nehnutě přede dveřmi, ani se po matce neotočily.

„Jdu ven,“ odsekl chlapec. „Budu si hrát venku!“

Ještě se nesrovnal s tátovou náhlou smrtí. Je možné, že i v tak nízkém věku mi ji podvědomě dává za vinu? Adéle se do očí tlačily slzy. „Prší,“ řekla, když rezignovaně otevírala dveře. „Bude vám tam zima.“

Dívala se, jak děti vybíhají na trávník vnitrobloku a usedají pod strom. Zarazilo ji vlhké skleníkové horko, zdálo se, že venku je ještě mnohem tepleji, než v suterénní místnosti. Vysunula krabici s hračkami a natáhla ruku. Nepršelo. Vítr asi žene kapky šikmo, uvažovala, a sem dolů už nic nedopadne. Znepokojeně se zahleděla do koruny stromu. Z čeho bere vláhu? Nevypadá, že by tu nějak strádal a o nějakém zalévání jsme při podpisu smlouvy také nemluvily. Jednou za čas posekat trávník, to bylo všechno.

Nechala děti venku a vrátila se do místnosti. Měla bych jim sem koupit koberec, aby neseděly na zemi. A nějaké skříňky na hračky. Rozhlédla se. Místnost byla úplně prázdná, jen v šeru vedle schodů stál rozkládací sušák na prádlo. Bude se hodit, napadlo Adélu. Koukám, že si předchozí nájemníci ani všechno neodvezli. Jemně se dotkla hromádky zapomenutého prádla. Dětské věci, zachvěla se, jako by na ni sáhla smrt. Barevné tričko, ponožky, tepláčky a mikina, jen o něco málo menší, než zrovna nosí Péťa. A dupačky, potlačila záchvěv pronikavé hrůzy. Malý svetřík na miminko. Půl roku, tři čtvrtě? Věci byly oprané, ale pečlivě složené. Proč tu zůstaly?

Otočila se k otevřeným dveřím. Tmavé šero uvnitř místnosti rozrážel jen čtverec skleněné stěny. Není tu žádné světlo, došlo Adéle. Žádný vypínač, žádná žárovka nebo zářivka. ”Dáte si sem pračku, budete tu žehlit,” odfrkla si. Vždyť tu není nic. Holá, nedodělaná místnost.

Děti ležely venku pod stromem a spaly. Adéla jednoho po druhém opatrně odnesla do postele a svlékla. Jsou unavené, napadlo ji. Všichni jsme vyčerpaní, včera jsme toho přece zrovna moc nenaspali. Když přikrývala chlapce, všimla si, že má otevřené oči. „Spinkej,“ pohladila ho. Díval se tak divně, odmítavě a studeně, až z toho Adélu bolelo u srdce.

„Spinkej.“

Před spaním zamkla a ulehla na okraj postele s klíčem na krku. Zítra jim v dětském pokoji smontuju vlastní postýlky, uvažovala v polospánku. To je pak budu zamykat i tam? Přece nemůžu ty děti nervovat svojí vlastní úzkostností. Musím s tím něco udělat, musím…

Spala tvrdě, za celou noc se neprobudila ani jednou. Teď se rychle posadila, aby zkontrolovala děti. Helenka ležela na břiše s kolínky pod sebou a pravidelně oddechovala. Péťa zaujal pozici na boku, zachumlaný do deky, že mu koukala jen šešulka vlasů. Adéla si s úlevou oddechla. Jsou tady, žádný další noční výlet se nekonal. Zašátrala na krku pro klíč a strnula. Přece jsem zamykala, a pak jsem si ho pověsila na krk, jako včera? Sundala prázdnou šňůrku a popošla ke dveřím. Byly odemčené.

„Péťo!,“ docela bezohledně chlapce nadzvedla a prošacovala, pak prohlédla i holčičku. Projela celé lůžko, vyklepala deky, polštáře, prostěradla. Chlapcovy oči ji z postele chladně sledovaly. Vzdala to. Možná jsem nezamkla, nalhávala si, možná se mi to jen zdálo a nejspíš za všechno může ta nezvladatelná únava po stěhování.

Byly tam, napadlo ji, když usadila děti ke stolu a podívala se do předsíně. Botník je nakřivo, jak si ho Petr přistavil, aby dosáhl na závoru. Udělalo se jí nevolno. Prošla bytem a zjistila, že všechny klíče od vnitřních dveří jsou pryč.

Děti nejedly, seděly na židličkách a nespouštěly Adélu z očí. Zvířátka v kleci. Adéla spolkla slzy. Nebudu je k ničemu nutit, pomyslela si zoufale. Tohle všechno se časem spraví. Jsou to přece moje děti. Nechci o ně přijít. Nechci je ztratit. Jejich prázdné odtažité pohledy ji plnily bezmocnou hrůzou.

„Dobře,“ řekla těžce. „Ale jenom se mnou, když budu mít čas.“ Vezmu si tam nějakou práci, pomyslela si. V kanceláři toho mám až nad hlavu, aspoň si něco nadělám. Sama tomu nevěřila.

Koncem týdne přestala Helenka pít mléko. Děti jedly špatně vlastně hned od nastěhování, Adéla to nejdřív přičítala stresu ze změny školky a u Helenky nástupu do jeslí a snažila se je nenutit, ale teď…

Hubnou, všimla si poděšeně. Seděla na schodech v suterénu s notebookem na kolenou, ale nepracovala. Teplo v místnosti ji doslova paralyzovalo. Opřela se o zábradlí a unaveně sledovala děti, jak se povalují pod stromem ve vnitrobloku. Tvářičky se jim protahovaly, začínaly mít ostré špičaté rysy, i oči, napadlo ji, mají nějak jiné, užší, možná je to tím, jak se dívají. Poslední dobou už si jinde než pod stromem vůbec nehrály, kde trávily noci, Adéla raději nezkoumala. Sama se večer marně bránila únavě, usínala okamžitě po ulehnutí a spala jako zabitá. Ráno nacházela obě děti v jejich postýlkách, a to jí stačilo.

Vždyť už si vlastně ani nehrají, došlo Adéle s pocitem závrati. Jen leží na trávníku a zírají do koruny stromu. Pospávají.

Vstala a prošla dveřmi. Vlhké vedro jí na chvíli skoro vzalo dech. Teplota uvnitř vnitrobloku neustále stoupala, ten den, co jsme se nastěhovali, vybavila si s obtížemi, tu takové horko docela jistě nebylo. Vždyť venku začíná podzim, i tady by se logicky mělo ochladit, a ten strom, podívala se nenávistně nahoru, by měl už dávno začít žloutnout. Zvedla holčičku, zdála se jí najednou tak lehoučká. Ty vyzáblé nožičky a ruce. Dlouho jsem jí nestříhala nehty, napadlo Adélu. Má je tak dlouhé, že se jí na konečcích prstů úplně ohýbají. Jako drápky.

Sledovala Helenčin pohled, neustále upřený do koruny stromu, ale krom hustého a tmavě zeleného listí neviděla nic. Jen - co to je? Zaklonila hlavu a pozorně prohlížela malou věc, co se pomalinku pohupovala mezi nejvyššími větvemi. Bože, to snad… Vysoko v koruně stromu visela malá dětská botička, zachycená za tenkou větev koncem suchého zipu. Adéla se zapotácela. Jak se tam dostala, do takové výšky?

Házely ji po sobě, uklidňovala se. Před námi tu určitě také musely bydlet děti, prostě si hrály a… Pět metrů, je to minimálně pět metrů. Které malé dítě tohle dokáže hodit? Ale jak jinak by se tam dostala? Žaludek jí sevřela studená iracionální hrůza. Rychle popadla protestující děti a odnesla je nahoru.

„Nechce chodit ven,“ řekla učitelka, když Adéle následující pondělí předávala Péťu. „Zalézá do tmavých koutů. S nikým nekomunikuje a vůbec nic tady nejí. Jak je to dlouho,“ podívala se pátravě na Adélu, „co přestal mluvit?“

Nevím, uvědomila si Adéla s hrůzou. Já nevím. Vlastně doma vůbec nemluví, dokonce ani s Helenkou ne.

„Jen když se mu něco nelíbí, vydává takové skřeky, jako zvíře, nebo jako hluchoněmé dítě,“ pokračovala učitelka.

„Je to pro něho těžké,“ zašeptala zdrceně Adéla. Velmi na otci lpěl.“

„Měla byste vyhledat dětského psychiatra,“ řekla učitelka. Možná i toho pro dospělé, pomyslela si s pohledem na Adélu. „Dám vám na jednoho dobrého kontakt.“

Když procházeli parkem, Petr se na chvíli zanořil do trávníku vedle cesty, vytáhl dva hlemýždě a jednoho podal do kočárku Helence. „Co to děláš? Co to kurva děláš?“ vykřikla šokovaně Adéla. Chlapec jí věnoval nezúčastněně lhostejný pohled a otočil se k ní zády. Tohle přece nemůže být pravda, to se mi jen zdá, opakovala si, když vytahovala z kočárku prázdnou rozmačkanou ulitu. Pak se otočila stranou a zvracela. Cestou domů se zastavila v železářství a koupila sekeru.

V kuchyni vyndala z tašky maso na řízky a položila ho na prkénko. V zátylku cítila bodavé pohledy Petra i Helenky, stáli těsně za jejími zády a zírali na ni očima, podobnýma malým černým knoflíkům. Otočila se, aby sáhla do skříňky pro papírové utěrky, a když se podívala zpátky, byla linka prázdná.

„Petře,“ hlesla a sáhla po chlapci. Zasyčel. V pootevřených ústech se mu leskly ostré konečky zubů. Ucukla. Zoubky, napadlo ji zmateně. Už i Helenka jich má plnou pusu, a to je jí teprve rok. Nepřítomně sebrala ze stolu sáček od masa a vyhodila ho do koše.

Neusnu, umiňovala si, dneska neusnu. Seděla v kuchyni u stolu a čekala. Když si byla jistá, že děti opravdu spí, vytáhla z nákupní tašky sekeru.

V suterénu byla úplná tma. Pološero ve vnitrobloku se mihotavě chvělo, jako voda za sklem akvária. Překonala nával nevolnosti a došla ke stromu. Horko jí ucpávalo nos a tisklo dýchací cesty, měla pocit, že se udusí. Jako někde v tropech, napadlo ji, ne, jako v nějakém odporném obrovském inkubátoru.

Přiklekla ke kmeni a napřáhla sekeru. Jasně cítila, jak se ve větvích vysoko nad její hlavou něco neznatelně pohnulo. Nesmím zvednout hlavu. Nebojím se.

Dole u paty kmene teď jasně viděla zhojenou stopu po záseku. Někdo už to musel zkusit, došlo jí. A nepovedlo se mu to.

Cítila, že se jí začínají klepat ruce. Dokončím to. Musím to udělat. Musím.

Sekla. Sekera se zabořila do svrchní vrstvy kůry a odskočila. Adéle se zvedl žaludek. Mžitky před očima. Něco temného bez viditelného tvaru rychle klouzalo mezi větvemi po kmeni dolů. Vykřikla a se sekerou v ruce z posledních sil vběhla do suterénu a zavřela za sebou dveře. Plechové schody. Kovové dveře nahoře, dveře do krytu. Zastrčila závoru.

Instinktivně rozsvítila všechna světla. Předsíň. Kuchyně. Ložnice. U dveří dětského pokoje se zarazila a pohlédla na sekeru. Ostří bylo pokryté hustou tmavou tekutinou. Jako krev, napadlo Adélu. Temně zelená mazlavá hmota lepila prsty a podivně, nepřirozeně páchla. Dveře od pokojíčku byly pootevřené. Vešla, ale nerozsvítila.

Děti seděly na postýlkách, oči se jim v šeru matně leskly. Zavřela dveře a se sekerou v ruce se před ně posadila. „Nikam,“ vyštěkla. „Nikam nepůjdete.“

Mlčely, měla pocit, že se jí vysmívají. „Neusnu,“ řekla. Cítila, že se třese, připomínalo to skoro nějaký epileptický záchvat. „Nikam,“ opakovala hihňavě. Smála se. Nemohla přestat, neustále se smála, potichu, nezvladatelně a roztřeseně. Opřela se zády o dveře. Pořád zírají, došlo jí. Pořád. „Lehnout!!!“ zaječela. „Lehnout!“

Nezavřu oči, ubezpečovala se. Nezavřu…

Vstala, chvíli nevěděla, kde je. Po paměti našla na zdi vypínač a rozsvítila. Pokoj byl prázdný. Chvíli stála s hlavou v dlaních a pokoušela se vybavit si sled posledních událostí. Nikde neviděla sekeru. Prošla všechny místnosti. Po dětech nepátrala, bylo jí jasné, kde asi jsou. Hledala zbraň.

Zvuk tekoucí vody ji dovedl do koupelny. Protéká záchod, napadlo ji. Odstrčila kryt nádržky na vodu a sáhla dovnitř. Byla tam. Zelená hmota už se smyla, ale zanechala po sobě na ostří velké rezavé fleky. Adéla zavřela oči. Nahmatala ještě něco, když ruku vytáhla, svírala v dlani dva ze ztracených klíčů. Vstala a zamířila do suterénu. Sekeru nechala ležet vedle mísy.

Děti stály přímo pod stromem, nedívala se jim do očí a rychle je popadla, každé jednou rukou a přitiskla si je k bokům. Zmítaly se jako malí hadi a divoce kolem sebe kopaly. Chlapec ječel a zakusoval se Adéle do dlaně a do předloktí, ignorovala bolest, zabouchla prosklené dveře a proběhla suterénem po schodech až nahoru. Prudkým kopancem zavřela dveře a teprve potom upustila děti na podlahu. Zastrčit závoru. Skříň, nacpat ji před dveře. Až teď se jí povedlo znovu chytit chlapce, který kolem sebe neustále chňapal, a vrazit mu pár facek. „Přestaň! Přestaň!“

Biju svoje dítě, napadlo ji otřeseně. Já biju svoje dítě. Po pokousané ruce jí čůrkem stékala krev, vytáhla ze šuplíku utěrku a pevně ji stáhla. Bundičku s kapucou pro Péťu. Holinky. Neodporoval. Rychle doobléct Helenku. Kabelku kolem krku. Proběhla předsíní, Helenku pevně sevřenou v náručí, Petra vláčela za ruku. Když zabuchovala dveře, slyšela, jak se dole v suterénu tříští sklo.

Musím se držet na světle, napadlo ji na tramvajové zastávce kousek od domu. Světlo je paralyzuje. A ta věc, tam, ohlédla se zpátky. Ta ho nesnáší docela určitě. Posunula se přímo pod zářivku. Chlapec stál docela krotce, ani Helenka už se nevzpouzela. Oba měli zavřené oči.

Co teď budu dělat, projelo Adéle hlavou. Co teď, probůh budu dělat? Nastoupila s dětmi do tramvaje a s úlevou konstatovala, že kromě jediného spícího bezdomovce v ní jsou úplně sami.

Musíme nějak vytrvat do rána. Budu se držet v nočních tramvajích, v autobusech, na nádraží. Všude, kde se svítí a není tam moc lidí. Přestupovat. Nesmím s nimi zůstat dlouho na jednom místě, abychom nebyli nápadní.  Rodina na cestě, nic tak neobvyklého. Doufala, že si nikdo nevšimne chlapcových krví postříkaných domácích tepláčků nebo Helenčiných bosých nožiček. Vytáhla kapesník a otřela chlapci z tváře zaschlé šmouhy. V ruce jí škubalo a znepokojeně sledovala, že jí dělá problém ohnout prsty. Nejspíš mi musel prokousnout dlaň, napadlo ji. To vyřeším později. V tuhle chvíli je hlavní přečkat noc.

„Nenechávejte ho samotného,“ řekla učitelce, když jí ráno Petra předávala. „V noci měl záchvat,“ na poslední chvíli schovala pokousanou ruku. „Na zítra jsme objednáni na vyšetření. Lékař mi řekl, že ho za žádnou cenu nemám nechat zalézat do tmy. Musí se držet pořád na světle.“

„Rozumím,“ řekla učitelka. „Ohlídám to. Jsem ráda, že jste se konečně rozhodla začít s tím něco dělat.“

Adéla pohladila Petra po hlavě a pomalu odešla. Cítila, že jí učitelka sleduje a ovládala se. Nikdo nesmí nic poznat. Byla k smrti vyčerpaná, ale pořád dokázala zachovávat chladnou hlavu. Než odevzdala Helenku v jeslích, koupila jí ve vedlejším supermarketu nové botičky. „Měla by být co nejvíc na sluníčku,“ stihla ještě poučit sestru. „Paní doktorka zjistila, že trpí avitaminózou.“ Teprve pak odešla do práce.

„Pes“, vysvětlila kolegyni ruku omotanou zakrváceným ručníkem. „Ráno, když jsme vycházeli z domu. Chránila jsem děti.“  Strhla nad umyvadlem látku a rány začaly okamžitě znovu krvácet. „Kriste,“vydechla kolegyně. „Co to bylo za čokla? Nahlásila jsi to vůbec?“

„Je to pořešený,“ řekla Adéla. „Vezmu si dovolenou, nechám si to zašít.“ Předloktí měla celé potrhané a dlaň prokousnutou úplně naskrz. Cítila, jak prsty pomalu tuhnou. Jestli s tím nic neudělám, asi už je v životě normálně nesevřu. Omyla ránu vodou a polila pořádnou dávkou jodové tinktury. Ovázat. Naštěstí je podniková lékárnička dobře vybavená. V kanceláři chvíli lovila v počítači, a pak napsala e-mail správci budovy.

Jedu s dětmi na dovolenou, bylo toho na ně moc a potřebují si oddechnout. Sehnala jsem výborný Last minute do Bulharska, snad autobus přežijí ve zdraví. Nájem máte zaplacený dopředu. Prosím, občas vyvětrejte a zkontrolujte byt.

Sáhla do šuplíku vedle stolu. Teď si blahořečila, že po epizodě s klíči odnesla veškeré doklady dětí, pasy i rodné listy do práce. Chvíli na ně zamyšleně hleděla, a pak je uložila do kabelky. Bulharsko, ušklíbla se. Doufám, že to sežerou.

„Jdu k lékaři,“ oznámila. „A příštích čtrnáct dní si beru dovolenou, než se mi to trochu zahojí.“

U Vietnamců naproti koupila malý kufr na kolečkách, několik dětských triček, spodní prádlo, kalhoty, botičky. Šaty a toaletní potřeby pro sebe. Baterku. Halogenku, co svítí, až oslepuje, tu pro všechny případy. Dvě lahvičky sladké šťávy pro děti. Seděla v parku a mačkala mezi utrženými listy papíru analgetika, která vyžebrala v lékárně ke gáze a desinfekci. „Proti bolesti, víte? Ta ruka…“ Opatrně, abych toho tam nedala moc, ale zase ne málo. Poletíme v noci, a to v žádném případě nesmějí zůstat vzhůru. Opsala si pár pro ni důležitých telefonních čísel a cestou z parku hodila svůj mobil do kanálu. Nic nenechám náhodě, to už si nemůžu dovolit.

Odpoledne vyzvedla Helenku i Petra a objednaným taxíkem odjeli na letiště. Využila posledních paprsků slunce a ještě venku před odbavovací halou nalila do otupělých dětí připravený roztok. Pořád odmítaly otevřít oči. Na jak dlouho to může zabrat?, přemítala. Modlila se, aby to bylo až do rozednění.

Jižní Itálie, pomyslela si s pohledem na moře. Je krásná. Je tak slunná. Měla jsem štěstí na pěkný a úplně malinký rodinný pezion. A majitelka má ráda děti.

Přišly o otce, vysvětlila jí lámanou angličtinou. Smutek, big sorrow. Stará Italka, moc toho nenamluví, tou svojí směsicí italštiny, angličtiny a němčiny. Nic nezkoumala. Široké srdce. Tady oni do pořádku, řekla. Brzo all right.

Každé ráno brala Adéla děti na pobřeží a skoro je nepouštěla ze sluníčka. Chlapec zpočátku vrčel jako pes a choulil se do klubíčka s hlavou schovanou mezi kolena, ale třetí den se přestal schovávat a dokonce si namočil nohy ve vodě.

Život sem přišel z moře, uvažovala Adéla, a potřebuje slunce. Sbírala mušle a hladké kamínky a na noc jimi dětem obkládala postele. Hned první den nakoupila spoustu svíček a se setměním je rozsvícené rozestavěla kolem celého pokoje.

Po týdnu děti začaly konečně normálně jíst a očividně přibíraly na váze. Doslova se cpaly těstovinami se sýrem a Adéla dojatě sledovala, jak v nich ty velké porce mizí. Strašná tíže zavrtaná uvnitř srdce začínala pomalinku polevovat. S úlevou sledovala, že už nevyhledávají stín, celé dny se cákaly na mělčině u břehu a byly hnědé jako malé koblížky. Adéla opatrně máčela poraněnou ruku v mořské vodě a rány se pomalu začínaly zatahovat, jen prsty už nesevřela. Bylo jí to jedno. Uzdravují se.

Moře, napadlo ji - Jiří ho miloval. Rád se potápěl, vždycky rád riskoval. Často jsem se o něj bála. Nikdy by mě nenapadlo, že ho jednou přímo na chodníku sejme ožralej idiot, jakej nemá za volantem co dělat…

„Maminko,“ řekl Petr. „Koukni, co jsem našel. Ta je pro tebe.“ Položil Adéle do dlaně krásnou žíhanou lasturu. Měla pocit, že přímo vidí, jak se to poslední temné vlákno, které jako lepkavá pavučina hocha poutalo s něčím daleko odsud, ve tmě vnitrobloku, přetrhlo. Přitiskla ho k sobě a rozplakala se.

„Myslela jsem,“ řekla pomalu stará Italka. „Že by měla zavolat police, když vy sem přijela.“ Usmála se. „Ale I saw, vám stalo něco špatného, něco too evil. Vy moc ráda vaše děti. Vy tady schovaní. Můžete zůstat, jak dlouho chtěla, Adéla.“

Byla šťastná, že se děti zotavují, ale se znepokojením sledovala, jak rychle jí docházejí peníze. Pár dní a bude konec. Co se stane, až se vrátíme? A můžu se tam vůbec vrátit? Vždyť vlastně nemám kam jinam jít. Děti jsou v pořádku, přesvědčovala sama sebe. Spravily se, komunikují. Možná to celé byla jen moje vina, moje totální paranoia. Následek všech těch starostí po Jiřího smrti. Nic z toho se určitě ve skutečnosti nestalo. Takové věci se přece doopravdy nedějí.

Měla bych se podívat na internet, napadlo ji. Mohla bych zjistit, jak to u nás vypadá. Kolik týdnů už jsem neotevřela svou e-mailovou schránku?

Vzala děti do kavárny na pobřeží, a zatímco se ládovaly zmrzlinou, nacpala pár drobných do kasičky u počítače a připojila se na internet.

…napište, kdy se vrátíte, abychom Vám v bytě pustili topení. Pravidelně ho kontroluji, vše je v pořádku, jen dole v suterénu jsme museli přesklít jednu tabuli, nejspíš tam zabloudil nějaký pták a narazil do skla, v bytě se rozhodně nic neztratilo…

Ještě otevřela spam, aby se ujistila, že nic nevynechala. Co to je, sakra? Kdy jsem si ji mohla hodit do spamu?

Magda, moje nejlepší kamarádka, tak dlouho už jsme se neviděly, vlastně od té doby, co se odstěhovala do Austrálie.

Adélo, psala, hodně mě znepokojuje, že se neozýváš, ani mi neodpovídáš. Jste všichni v pořádku? Doneslo se mi, kam ses i s dětmi přestěhovala a trochu mi to dělá starosti. V tom bloku domů je jeden byt, kde bych tě opravdu nerada viděla. Vím, že něco takového by byla velká náhoda, ale přesto ti o tom musím něco napsat. Je to jediná bytová jednotka, ke které patří něco jako suterénní zahrádka uprostřed ostatních domů. Tráva a jeden strom. Na první pohled to vypadá lákavě. Bydlela tam přítelkyně mojí švagrové s dětmi jen o málo menšími, než ty tvoje. Kluk a holka, jako u vás. Krátce po nastěhování se všichni začali chovat hodně divně, Adélo. Děti vypadaly přinejmenším nemocně. Ona o tom s nikým nechtěla mluvit. Pak je najednou vzala na dovolenou, z ničeho nic, uprostřed podzimu. Když po dvou týdnech přiletěli zpátky, uložila je do postýlek, nalila si skleničku a usnula. Ráno byly děti pryč. Dveře prý měla zamčené, jen vchod do vnitrobloku zůstal otevřený, ale odtamtud je přece nikdo ukrást nemohl. Ona se tam vrátila, když všechno sepsali, vůbec nevycházela ven, nechodila do práce, nejedla ani nepila. Seděla dole a čekala, Adélo. Po týdnu si pro ni dojeli a odvezli ji do blázince, tuším, že v něm asi po dalších dvou týdnech zemřela. Nechci tě nijak strašit, ale myslím si, že tohle rozhodně není místo vhodné pro bydlení s dětmi. Ono se možná neříká nadarmo, že každý velký developer se musí upsat ďáblu, aby na trhu uspěl, zvlášť když staví na kopci, kde dřív nepochybně bylo kultovní místo.

„Kultovní místo“, zašeptala Adéla, „upsat se.“ Vzpomněla si na smlouvu na dně kuchyňského šuplíku.

Ozvi se mi, pokračovala Magda. „Nebo mi zavolej přes skype. Můžeš s dětmi přiletět sem za mnou, dokonce to vypadá, že by se tu pro tebe našla i práce. Letenky ti zaplatím, vrátíš mi to, až budeš mít z čeho…

Vypadají tak dobře. Adéla seděla u postýlek a pozorovala klidné výrazy spících dětí. Měkké světlo svíček se zlatě třpytilo na jejich opálených čelech a znovu zaoblených tvářích. Sluncem vyšisované vlásky měly skoro bílé. Holčička držela v sevřené pěstičce velkou narůžovělou mušli. Celé odpoledne si ji lepila na ucho a poslouchala zvuk moře.

 „Nic se vám nestane,“ zašeptala Adéla. „To nikdy nedovolím. Dokud budu žít…“

„Bez příplatku,“ řekla agentka. „Jenom tenhle byt. Máte pěkné děti,“ otočila se podlézavě na ženu po svém boku. „Dvojčata?“

„Ano,“ pousmála se žena. „Je jim pět.“

„Kluk a holčička,“ přeměřila si je agentka. „Ta nejlepší kombinace.“ Pomalu otevřela dveře do vnitrobloku.

„Sama se přesvědčte. Dokonalé. Jediné naprosto bezpečné místo uvnitř velkoměsta.“ Zacinkala svazkem klíčů.

„Jak říkám - bonus.“