Teorie suchého listu
Ležel na zemi a tvářil se tak nějak zvláštně bezmocně. Možná za to zdání křehkosti mohl zasychající otisk podrážky, kdo ví?
„Co zíráš?“, zeptal se neuctivě. „Nikdy jsi neviděla suchej list?“
Zahořkl, napadlo mě. Je naštvanej že zežloutl, vítr ho ukroutil z větve a teď tady leží pod stromem na chodníku a neodvratně schne.
„Pořád vypadáš docela hezky,“ pokusila jsem se o lichotku. Začernalé okraje listu plné malých dírek se už sice začínaly drolit, ale byl docela esteticky pokroucený. Mám takové zvláštní, neobvyklé, staré a trochu tajemné věci ráda. Navíc byl docela zajímavě cítit, lehce nahořklou směsí vůně hlíny a tlení.
„Nesnaž se,“ zabručel, ale znělo to mnohem přívětivěji. Chladný podzimní vítr ho surově nadzvedl a odsunul do trávníku vedle cesty. Bude mu tam příjemněji, pomyslela jsem si. Jestli se mu tedy podaří udržet se na místě.
„Fičí,“ řekla jsem vstřícně. Nereagoval. Definitivně si mě přestal všímat. Dubovej list, co můžu čekat. Dubové listy jsou hrozní paličáci. Nebo za to neurvalé chování může nastupující zima? Vždyť jak dosedl na zem, všechno jeho nastřádané teplo se dotklo ledového povrchu chodníku. Ano, to musí být ono. Druhý zákon termodynamiky pořád platí! Pousmála jsem se. Stykem horkého se studeným přece narůstá entropie, protože dochází k degradaci energií. Kvalita se rychle snižuje, jak jinak.
Foukla jsem na něj, abych mu dodala trošku tepla. „Nech si to,“ zavrčel podrážděně. „Kdo je na tebe zvědavej! Vypadni!“
Je to nevděčník, řekla jsem si. Ať si teda trhne. Zvedla jsem hlavu a chvíli pozorovala psy, pobíhající na druhé straně parku. Samí tajtrlíci s klackama v hubě. Znechuceně jsem se otočila zpátky k listu. Už tu nebyl, vítr ho asi vzal a smetl bůhví kam. Dobře mu tak.
Zabořila jsem nohy do kupky navátého listí a s rozkoší se v něm začvachtala. Dnes mám štěstí, technický ještě nedorazily. Doufám, že se budou ještě pár dnů flákat. Z listí táhl chlad a pach dušičkových hrobů. Leželo tu chaoticky bez jakéhokoli uspořádání, lípa na dubu, bříza mezi kuličkami pamelníku, psí víno, mezi tím vším sem tam nějaká uschlá kytka. Teorie chaosu, dokonalá dezorganizace systému. To je entropie v praxi, libovala jsem si, míra neuspořádanosti systému uložení spadlých listů. Miluju chaos. Celý můj život, ačkoli by měl být poskládaný a dokonale uložený v denním režimu, je plný nepředvídatelných událostí vyúsťujících v neorganizovaných úletech mých nejbližších. Většinou to svádějí na mě, nevděčníci.
„Elzo!“
To se dalo očekávat. Nikdy mi nenechá chvilku k přemýšlení. Kam furt spěchá?
„Elzo! Tak hni se, sakra!“ Prudké trhnutí vodítkem. Nesnáším to. Nemá špetku slušného vychování.
„Matka, vole,“ slyším. „Nedala si to vymluvit.“ Znovu škubne za šňůru. Ignorant. Z fyziky nosí za čtyři, co teda čekat, od někoho takovýho?
„Zas se zasekla u ňákýho smradu. Baseti.“ Zní to opovržlivě. Toužím ho kousnout, ale je mi jasné, že tohle nejde. Na rozdíl od něho já, mám vychování.
„Matka, ty vole,“ opakuje. „Nedala si říct. Přitom každej ví, že baseti jsou ty nejblbější psi, vole.“ Hluboký povzdech. Nesnáším ho, pitomce.
„A já to teď musím venčit.“ Teatrálně otočí oči v sloup. Přemýšlím, co by následovalo, kdybych mu otiskla čelisti na ten jeho tučný líný zadek.
„Elzo!,“ zařve jako debil. „Hni se!“ Nesmyslně rve za vodítko. Je to trouba. Zapřu se nohama o chodník. Nehnu se ani o píď. Naser si.
„Dělej, ty líná čubo,“ řve celý zpocený. „Začuchá se u každýho hovna, panebože, tohle mi naši nadělili za trest, proč si s tím nechodí sama, kráva…“ Tím myslí vlastní matku. Škoda energie, entropie stejně pomalu zvítězí, je jasně vidět, jak se celý řád stvoření pomalu propadá do neodvratného vířícího chaosu. Možná by se to dalo nazvat teorií suchého listu, napadá mě ještě. Už aby to bylo, pomyslím si, než otráveně zvednu zadek a podvolím se vodítku. Konečně by ve vesmíru zavládla pořádná sranda.