Starý stůl - fotomatiné

Zastav se, no tak

jen na chvilku

usedni, polož mi ruce na desku

tak jemně

dávno znám tvoje dlaně

tak dlouho, jak dlouho žiješ

tady na světě.

Nepospíchej

psalas u mě úkoly

malá holka, co se vzteká nad matikou

nikdy ti nešla

a ty tvoje děti – nesměj se

po kom by taky byly

ani ten tvůj ji zrovna nemusel 
 

Nevstávej ještě

kolikrát jsem tě viděl

plakat nad složenkami

ty svině růžový, rozmazávalas mi slzy po desce

a těch oslav

vína rozlitého v prostírání

a drobků v každé spáře

Jedli jste na mě

pracovali, čmárali, hráli piškvorky

hádali jste se nade mnou

a zase usmiřovali

spali jste s hlavou na desce

odřeli jste mě stovkami hrnků a skleniček

snad tisíckrát mě pokapali voskem

Neodcházej, poslouchej

všechny vás znám až dovnitř

jsem anděl strážce vašich úzkostí

a slzí

pláčete, když někdo umře

když se narodí

mám duši, kterou jste mi dali

Poslyš

moc pospícháš, všichni pospícháte

jak je to dlouho

co jste ještě dovedli

všechno shrnout stranou a milovat se na mě

úplně jste mě rozvrzali

zastav se, chvíli nebojuj

Jste jako ryby

vržené z vody ven

na sucho

v sterilní krabici vlastního života

zklidni se, už dávno nejsi dítě

srdce ti buší, posaď se, polož si na mě dlaně 

i bříška prstů, necítíš, jak to hřeje?

To ticho skoro bolí

pořád se cukáš, proč?

já vím, že židle je tvrdá

řekni, jak bys mohla, Bohem milovaná

zůstat osamělá uprostřed lidí

neboj se, jsi doušek vína

co po hřebíčku voní

uprostřed nekonečna vesmíru

jsme křehké světlo

děti světa

ty a já

spolu

sami

víš

--

-

pondělí 13.1.2014 8:00