Kudy vede cesta
Jsou místa, kde rostou stomy tak neuvěřitelné, že se až chce sepnout ruce a hluboce se před nimi uklonit. Cesty, kam se musíte vrátit a zkusit zachytit to nevyslovitelné alespoň prostřednictvím fotografie. Tohle je jeden takový nesmělý pokus ze začátku letošního léta a pár veršů k tomu.
Jak utkvělá myšlenka
i něžná cudná milenka
je světlem rozechvělá
cesta
kam hledíš skrz slunce
kam vedeš, a svedeš mě?
neklameš-li mne
už dneska
víš, chladem i blátem
mou zelenou vodou
jen blázni suchou nohou
mohou procházet
ti nezčeří vlny
a skrz pýr i trny
jdou pevnou zem svatou
špičkami prstů nacházet
bodláky ostrými, miláčku můj
oblázky žhavě horkými
bosými chodidly
lehce našlapuj
pak před poslední branou
odlož tvář ustaranou
na stezce úzké chvíli
jen tiše stůj
jen stůj
čtvrtek 10.10.2013