„Hele,“ zažadonila a chytila mě za rukáv. „Než si skočíme na skleničku, uděláš pro mě něco? Ale musíme hned, nebo to nedokážu.“ Široce se zazubila. „Seš kámoška, ne?“
Znám Martu už dlouho, hned mě trklo, že to nebude jen tak. Marta je mrňavé žihadlo a živelní pohroma v jedné podobě. Pár let jsme spolu pracovaly, než Marta stačila vystřídat několik dalších krátkých zaměstnání, povít dítě nezjištěného tatínka a nakonec se provdat za Libora, kterého jí všechny kamarádky tiše záviděly a pořídit si s ním druhou dceru.
„Mám trošku problém,“ řekla nezvykle nesměle.
Pořád se čas od času scházíme, abychom nad skleničkou probraly (nebo propraly) všechny novinky, ale tentokrát jsme na sebe narazily vlastně náhodou.
„S Mácou?“
Máca se říká Liborovi. Dřív ho titulovala Macíku, dnes už se z něho stal, po letech dobrého papáníčka Máca.
„No, tak nějak. S Mácou – nebo vlastně se sebou.“ Na chvíli se odmlčela.
„Chyt druhou mízu, nebo tak?“
„Ne,“ rozchechtala se. „Tu jsem chytla já. Víš,“ hledala slova. „Ono to s Mácou už dávno není takový, jako dřív.“
„To je dost brzo, ne?“ Pokud vím, je Máca dokonce o pár let mladší než Marta, a té bude příští rok těsně dotahovat čtyřicítka.
„Takhle ne,“ usmála se. „Zatím mu to funguje, jestli jsi myslela tohle. Jenže…“ Chvíli přemýšlela, jak to podat. „Ono to s ním nikdy nebylo nic moc. Takový to dodělej si sama, když usne, jestli mi rozumíš.“
Žádná výjimka, napadlo mě.
„Proč mu něco neřekneš? Nebo mu to neukážeš? Na nějakej nemístnej ostych už jste spolu dost dlouho.“
„To nejde,“ vyhrkla. „On si myslí, že je nejlepší. Strašně by ho to ranilo.“
„Tak mu kup knížku,“ ušklíbla jsem se. „Takovou tu pro puberťáky.“
„Seš blbá?“ nevzala to. „Já už skoro nevím, co mám dělat. Málem jsem mu zahnula, a to vážně nechci.“ Zmlkla a kopala před sebou zabahněné kamínky.
„Já mám Mácu pořád ráda,“ řekla pak bezmocně. „Je fajn, hodnej, dobrej táta, holky ho milujou. Nedělá mezi nima žádný rozdíly. Dokonce se s nima i učí a neřve na ně, jako já. Je s ním sranda a pořád ještě mi sem tam přinese nějakej dáreček…“
Jo Máca je pozornej, povzdechla jsem si. Vlastně všechny jsme jí ho tak trošku záviděly.
„Nikdy nezapomene na žádný výročí,“ pokračovala. „Jenže – doprdele…“
„No jo,“ řekla jsem. „To ten můj, kdybych to aspoň tejden předem neomílala, zapomene i datum vlastních narozenin.“
„Ani se mi s ním do toho nechce,“ řekla, „když předem vím, jak to zase dopadne. Navíc mě už ani moc nepřitahuje. Zpohodlněl, ztloustnul…“
No jo, napadlo mě. Ty jeho sporty.
„Dorazí z práce, vyluxuje lednici, pak sežere večeři, otevře lahváč a zapne v televizi nějakej kanál se sportem, že jo?“ Jako bych to viděla. Vymazlená figura se plíživě dostaví sama.
„Koupím si vibrátor,“ řekla. „A ty ho půjdeš vybrat se mnou,“ dodala důrazně. „Protože seš stejnej magor jako já. A navíc, sama bych tam nikdy nevlezla.“
„A kam?“ řekla jsem a nenápadně hledala, jak z tohohle vycouvat.
„Stojíš před vchodem,“ zaculila se. „Jdeme.“ Nekompromisně mě chytla pod křídlem a vtlačila do dveří, které se před námi sotva stačily otevřít.
„Probůh,“ sykla jsem. „Na co to všechno je? To základní samozřejmě poznám, ale třebatohle?“
Stály jsme uprostřed obchůdku a zíraly.
„Nebudu dělat, že si chci koupit rajcovní prádlo,“ řekla Marta. „Nejsem žádnej pokrytec. A ne abys zdrhla.“
„Mohu vám nějak pomoci dámy?“ ujala se nás soucitně mladá prodavačka. „Můžete také do patra, je tam stejný sortiment, možná trošku lepší a soukromí. Máme to tak hlavně, když přijdou nějaké ženy, aby se nestyděly,“ nasměrovala nás na schody.
Jo, to bude určitě lepší, blesklo mi. Ty dvě pipky dole u kasy na nás čučely jak na nějakou exotiku.
„Víte,“ řekla prodavačka, „ony sem ženy většinou samy moc nezabloudí, pro ně tu nakupujou pánové. Když sem nějaká přijde, je to spíš výjimka.“ Přeměřila si nás.
„Mohu vám něco doporučit?“ Naprostá profesionálka. Na rozdíl od těch dvou anorektických gazel dole, byla slušně oplácaná a vypadala, že si život dokáže užít.
„Jo,“ řekla Marta, ani se nezačervenala. „Potřebuju vibrátor. Něco přirozenějšího. Tohle“ – ukázala zhnuseně do nejbližšího regálu – „se mi vážně nelíbí. Připadala bych si jak u doktora.“
„To je tak pro Džejka,“ ukázala jsem na jeden gumový patvar, co se ježil ohavně bleděmodrými ostny. „Moh by to aportovat. Ale,“ řekla jsem jedovatě, „vyvrátilo by mu to panty. Neunes by to. Musel by z toho mít infarkt.“
Džejk je jorkšír, taková ta uňafaná větší krysa s načesanými chlupy a mašličkou nad očima. Pokaždé, když k Martě přijdu na návštěvu, pokouší se mi ojet nohu. Nesnáším ho.
„Nenavážej se do něj, prosimtě, jo,“ ucedila Marta. „Je to pes do paneláku. Mám tam snad mít dogu?“
„Kup si krtečka,“ ukázala jsem na jednu infantilní zrůdnost banánové barvy v rohu regálu. Dokonce měl lopatičku.
„Děláš si srandu?“sykla Marta. „Navíc je krátkej.“
„Tak tenhle,“ zlomyslně jsem ukázala dolů, kde se u podlahy skvěla kláda tělové barvy o rozměrech tak půl metru a průměru minimálně deset centimetrů. „To si z nás dělaj srandu?“
Nebo tohle,“ zadívala se Marta na tmavě vínové cosi s jedním trčícím výběžkem navíc. „K čemu je tohle?“
„To je pro lesbické páry,“ prodavačka s námi začínala ztrácet trpělivost. „Ukážu vám to,“ zkoumavě se na nás zahleděla.
„Ne,“ hlesla Marta vyděšeně. „To nemusíte. Myslím, že tohle rozhodně nebude ono.“
„Doporučila bych vám tenhle,“ řekla prodavačka odborně a sáhla do regálu. „Je to nejprodávanější model. Má celkem devět rychlostí a je dokonale tvarovaný. Pokud preferujete přirozenost…“ V dlani se jí skvěl pěkně vyvedený černý falus délky asi tak pětadvaceti centimetrů. Neodolala jsem a sáhla si na něj.
„Velmi přirozené,“ řekla prodavačka a zazubila se.
„Myslím,“ šeptla Marta stranou, „že její přítel se s ní rozhodně nenudí.“
„Lékařský silikon,“ dodala prodavačka odborně. Dokonale jemný a pružný. Je to výborná hračka pro oba. Váš přítel bude mít radost.“
„No to určitě ne!“ vyjekla Marta. Ten se to nesmí dozvědět! Já mám velmi konzervativního manžela,“ dodala prodavačce na vysvětlenou. „Velmi,“ zdůraznila.
„Proč, proboha?“ ujelo mi. „Proč by to Libor nemohl vědět? Vyhrajete si oba. Ještě budeš koukat, jak…“
„To nikdy,“ řekla Marta důrazně. „Nikdy. Nerozdejchal by to. Myslí si, jakej je v posteli borec. Kdyby věděl, že…“ nedokončila. „Má to teď v práci těžký. Tohle by mu dodalo. Má poslední dobou takový křehký ego.“
„Dám vám do něj baterky,“ přidala se prodavačka s vidinou slušné tržby. „Abyste viděly, jak pracuje.“
„Dobrý,“ zavrněla Marta. „Fakt hustý,“ svírala ten černý klacek v ruce, jako by se jí ho ani nechtělo pustit.
„Máme ho ještě v krémové a tmavě fialové barvě,“ nabídla prodavačka.
„Ne,“ řekla Marta. „Beru černej. Jdem ke kase.“
„Budeš o tom mlčet,“ otočila na mě psí oči, když jsme ten kup konečně zazdívaly v nejbližší hospodě. „Máca se to nesmí dozvědět.“
„Já vím,“ řekla jsem. „Křehký ego.“
„Hlavně nic neříkej tomu tvýmu,“ dodala důrazně. „Slib mi to. To je taky pěkná slepičí prdelka.“
„Vždyť se skoro neznaj,“ namítla jsem.
„Nikdy nevíš,“ sykla Marta. „Půjdou spolu na pivo…“ Sbalila tašku. „Jedu domů. Musím ho vyzkoušet,“ zaculila se. „Než se všichni vrátěj.“
„Budeš mít problém tohle schovat, u vás v tom panelovým dva plus jedna,“ napadlo mě. „A před holkama.“ Jedna skoro v pubertě a druhá ve čtvrté třídě, už to s nima taky začíná pěkně mlátit.
„Aby ti ho ještě nerozbily.“
„Co…“ vrhla na mě zničující pohled. „Jak jsme si řekly, budeš mlčet jako hrob. Zavolám,“ zaculila se. „Až si ho ozkouším.“
Byla jsem už dávno doma, vařila večeři a přemýšlela o tom, jestli Marta před Liborem zatají svého, (po odporném Džejkovi, morčeti, křečcích, rybičkách a pískomilovi) nového domácího mazlíčka, když se ozval telefon. Rychle jsem ho zvedla.
„Bezva,“ chechtala se do telefonu. „On je fakt pružnej, víš?“ dodala zálibně. „Je špičkovej. Nejdřív jsem myslela, že bude moc velkej, ale - nemá chybu.“
„A Máca?“ nedalo mi to. „Už jsi to na něj vybalila?“
„Blázníš?“ zafuněla. „Přece jsme si to řekly. Nesmí nic vědět. Ty doufám taky nežvaníš?“
„Samozřejmě,“ musela jsem se smát. „Mlčím jako hrob.“
„Byla to docela sranda,“ pokračovala. „Já až doma zjistila, že jsem si do toho nekoupila baterky. Ono se jich tam dává docela dost.“
Slyšela jsem, jak se směje.
„Musela jsem je vykuchat z ovladače na televizi a ještě k DVD. Jenže jsem je tam pak zapomněla vrátit.“ Pořád se tiše pochechtávala.
„Máca přišel z práce, vrhnul se do ledničky, sebral petku a svalil se na gauč, že si pustí hokej. Mělas to vidět. Jak to, že ty baterky nefungujou? Přece jsem je, specielně kvůli hokeji, kupoval minulej tejden nový. Dyť tam vůbec nejsou, zíral do prázdnýho ovladače.“
„Mělas mu říct, že vytekly,“ nedalo mi to.
„Seš blbá,“ písklo to ze sluchátka.
„Řekla jsem mu, že přestaly fungovat, tak jsem je vyhodila a nestihla koupit nový. A kde prej jsou? Že je to zlodějina, a že je půjde reklamovat,“ dusila se. „Chtěl je hledat v koši, naštěstí jsem ho ráno vynesla. Do popelnice už se pochopitelně nehrnul. Teď jsem venku, byla jsem v trafice koupit nový.“
Chvíli bylo ticho.
„Seš tam ještě?“ zeptala se. „Asi přijdu do pekla, ale je mi strašně dobře.“
Je to zvláštní, napadlo mě. Jak takovej kousek lékařskýho silikonu kolem pětadvaceti (?) centimetrů dokáže zachránit jedno unavený manželství. A to je dneska všechno. Hezkého Silvestra Vám přeju, a šťastný Nový rok všem.