Identita

„A kdy přijede Šimon?“ Staré paní se chvěl hlas. „Ještě se za mnou nepřišel podívat ani jednou.“

„Teti,“ Tereza se snažila nedívat se jí do očí. „Je teď mimo republiku, víš? Ale dorazí. Určitě se už brzo uvidíte.“

Vlastně ani tolik nelžu, napadlo ji. Pohlédla na stařenku, ztracenou mezi polštáři. Otázka času, jak ji informovali sestry. Jenom ten její Šimon, ten by měl přijet, poznamenala včera staniční. Vždyť babička čeká jen na něho. Pořád o něm mluví. Nemůžete ho sem nějak dostat, Terezko, udělat jí ještě jednu, možná tu poslední radost? Mlčela…

„Brzo,“ opakovala pevně a usmála se na stařenku. Ani se jí nezadrhl hlas. „Brzo se uvidíte.“

Měla bych k ní zajít, zarazila se ve východu z nemocnice. Zalít kytky, vyvětrat. Přespím tam, sevřela v kapse klíče. Je to odtud kousek. Rychle se šeřilo a z nebe se pomalu snášely první velké vločky nastupujícího listopadu. Na chvíli jim nastavila obličej a nechala je tát na zavřených víčkách.

Nebudu s ní o tom mluvit. Stejně nejspíš tuší pravdu, jen si ji zatím odmítla pustit k tělu. A sestrám – těm do její rodiny nic není.  Pustily by si hubu na špacír a jí by to jen ublížilo. Chci, aby dožila v klidu.

Šla pěšky. Než dorazila na křižovatku, hustě se rozchumelilo. Třepetání sněhu v měkce žlutém světle pouličních lamp jí plnilo tichou radostí. Podobné chvíle milovala už jako dítě. Připadalo jí, že v sobě nesou křehké, pomíjivé poselství, tajemně zahalené prvním poletujícím sněhem. Sama vlastně nevěděla, čeho by se asi mělo týkat. Nějaké skutečnosti, kterou nedokážeme nikdy pochopit ani popsat, a když se ji pokusíme podržet v rukou, roztaje jako čerstvá sněhová vločka?

Návrat do dětství. Vyplázla jazyk a ochutnala ledovou ostrost nového sněhu. Tajemství – ještě ho nevidíme, ale docela jistě už nás hebce obklopuje a pomalu se nám rozpouští na patře. Až doputuje k srdci, možná začneme létat, mluvit řečí zvířat nebo chodit po vodě… Asi právě proto, napadlo ji s úsměvem, jsem jako holka ze všech sukní nejraději nosila zrovna tu tlustou vlněnou tmavě modrou s bílými puntíky. Byla čarovná. Budu muset vytáhnout ze skříně kozačky, zadupala promrzlýma nohama. Letos teda dost brzo. Taky kulicha, vyklepala z vlasů mokré vločky. Cítila se uvolněně, jako by se téměř vznášela nad chodníkem. Nedávala pozor, ano, když o tom později přemýšlela, úplně ztratila ostražitost.

Muž seděl na zemi, zády přilepený k oprýskané domovní zdi a bezmocně schoulený do klubíčka, skoro zakopla o jeho dlouhé nohy. Zvedl hlavu. Obličej měl ztrhaný a šedivý bolestí. Cosi v jeho očích přimělo Terezu, aby o krok ustoupila. Mlčel.

„Stalo se vám něco?,“ vyhrkla poplašeně. Nejspíš nějakej feťák. Asi bych radši měla zdrhnout. Nepohnula se, ochromená pocitem, že má nohy vrostlé do promrzlého asfaltu.

„Jste zraněněj?“

„Ne,“ řekl tiše. „Nic mi není, jste hodná.“

Tereza si uvědomila, že se do ní dala zima. A ten člověk tady na zemi, došlo jí, má na sobě jen nějaké plátěné kalhoty a košili bez rukávů. Jak je tu asi dlouho?

„Dokážete se zvednout?,“ podala mu ruku. Těžce se narovnal. Z vlasů mu táhl kouř. Ne cigarety, uvědomila si. Ani hospoda. Oheň. Byl bos. Tereza cítila, jak jí divoce buší srdce. Neuteču, poručila si. Vždyť se nechová nijak agresivně. Vypadá spíš tak nějak – ztraceně. Znovu přejela očima mužova promodralá bosá chodidla. Ve světle lamp se vlhce leskla, jako by před chvílí prošel vodou, dokonce, došlo s údivem Tereze, i okraje úzkých nohavic jeho kalhot byly mokře nasáklé.

„Vy tady bydlíte?“ Tohle bylo první, co ji napadlo. Že si třeba zabouchl, nebo ho někdo vyhodil z bytu.

„Tady?,“ muž se opřel zády o zeď a otočil obličej k černým slepým oknům domovního bloku. „Ne,“ zašeptal šokovaně. „Já,“…

„Takhle tu nemůžete zůstat,“ vypravila ze sebe Tereza. „Někam zavolám, třeba sanitku…“

„Ne!,“ zarazil ji muž uprostřed řeči. „Nikam nevolejte. Prosím.“

Měl hezký, hluboký a lehce ochraptělý hlas. Je to ještě docela mladý člověk, napadlo ji. Něco přes třicet, asi jako já.

„Jak se jmenujete?,“ zeptala se.

Chvíli mlčel. Terezu zarazil zjevný a docela dojemný zmatek v jeho tváři.

„Nevím,“ vydechl zdrceně. „Nevím.“

„Poslyšte,“ řekla pomalu. „Takhle byste tady do rána zmrznul.“ Zlehka se dotkla mužových ledových prstů. „Vždyť ani nemáte žádný teplý oblečení. Boty,“ poněkolikáté nevěřícně pohlédla na jeho bosé nohy. Co tady, kristapána, vyváděl?

„Pojďte se mnou. Kousek odtud bydlí moje teta, teď je v nemocnici a já jí chodím ten domek kontrolovat, větrat a tak. Přespíte tam, zahřejete se a mezi tím vám najdu něco na sebe.“ Nepoznávala se. Co to vlastně dělám, probůh, jak mě něco podobnýho vůbec může napadnout?

„Asi jste mi zachránila život.“ Seděl u stolu zabalený do nejtlustšího svetru z tetiny skříně a pil horký čaj, zatímco jeho mokré oblečení schlo přehozené přes židli vedle radiátoru. Tereza si muže zkoumavě prohlížela. Bylo jí jasné, že tohle rozhodně není standardní situace. Bezpochyby se zachovala víc než jen nerozumně, ale jestli ze začátku ještě měla nějaký strach, teď úplně zmizel. Nevypadá sjetě, ohodnotila ho. Nemá rozpíchané ruce, ani ten typický vymytý pohled. Není ani opilý. Může být nemocný, to ano, ale nebezpečný nejspíš nebude. Nepřiznala by si to, ale ten člověk na protější židli v ní vzbudil těžce zvladatelnou zvědavost. Co se mu mohlo stát?

Je to vlastně docela pěknej kluk – pokračovala v prohlídce. Rozcuchané tmavé vlasy do čela. Hezké šedé oči. Dlouhé štíhlé prsty, pečlivě ostříhané nehty. Možná byl u nějaký ženský a načapal ho tam zhrzenej manžel? Pousmála se. Jak se na tu křižovatku vůbec mohl dostat? Bez bot, skoro bez oblečení. Nepamatuje si, jak se jmenuje. Tohle mu mám věřit?

Má podobnou postavu, jako Ivoš, napadlo ji, jen o něco hubenější. Možná bude mít i stejný číslo bot. Aspoň bych se těch věcí, co mi ten parchant milostivě nechal doma, když vypadl, mohla zbavit. A tomuhle se budou hodit.

„Nechám vás v klidu,“ řekla. „Jste unavený, vyspěte se. Zítra je sobota, nejdu do práce. Ráno vám sem přinesu něco na sebe a taky nějaký jídlo. Můžeme spolu i všechno probrat, jestli tedy o to budete stát.“

„Děkuju,“ pousmál se vyčerpaně. „Za všechno.“

Nebude tam, převalovala se doma v posteli. Až se zítra vrátím do tetinýho bytu, už tam určitě nebude. Vážně jsem blbá husa. Možná zmizne i s těma posledníma věcma, co ještě můžou mít nějakou cenu.

Neděláš to třeba jen proto, slyšela rýt ve svém nitru známý jedovatý hlásek, že zrovna nemáš s kým spát? Ten chlap se ti líbí, to je přece jasný. Že bys zrovna ty byla taková charita? Kdybys zakopla místo o tohohle, o nějakýho špinavýho smradlavýho dědka, to bysme se pobavili…

Usnula.

Potichu odemkla a zkontrolovala prázdnou kuchyň. Umyl po sobě hrnek, tohle dokázala ocenit. Opatrně otevřela dveře do ložnice. Ještě spal. Neodešel, srdce se jí zatřepalo v hrudi. Tiše odložila vedle postele brašnu s oblečením a vycouvala ven. V kuchyni vytáhla z papírové tašky chleba, máslo, vajíčka a šunku a postavila vodu na čaj. Pomalu se rozednívalo. Co si od tohohle slibuju, napadlo ji znepokojeně, ale rychle tu myšlenku zaplašila.

Přišel, když dosmažila vajíčka. Už před tím slyšela, jak se pohybuje v koupelně, ale držela se zpátky.

„Krásně to voní,“ řekl. Má moc hezký, upřímný úsměv, napadlo Terezu. Co je to asi za člověka? Nevypadá jako bezdomovec. Milý úsměv, smutné oči. Sevřelo jí to žaludek.

„Děkuju za ty věci,“ dodal. Převlékl se. Dobře jsem ho odhadla, pomyslela si Tereza. Džíny mu padnou skoro přesně, jsou mu jen trochu volné. Teplé tričko, svetr. Zimní boty držel v ruce a postavil je u dveří.

„Vzpomněl jste si?,“ zeptala se. „Už víte, jak se jmenujete a odkud jste se tu vzal?“

„Ne,“ zavrtěl bezmocně hlavou. „Opravdu to nevím. Nevzpomínám si. Ale nemějte strach, rozhodně vám nehodlám zůstat na krku. Půjdu…“

„Nejdřív se pořádně najezte,“ řekla Tereza. „A uvažujte. Nebylo by opravdu lepší, zajít si do nemocnice, na policii, nebo,…“ Pokrčila trochu bezradně rameny. „Klidně vás doprovodím.“

„To rozhodně ne. Tohle nejde. Já – nesnesl bych, co by se kolem toho rozpoutalo. Dokážete si to představit?“

Zajímavé oči, blesklo Tereze hlavou. Uvnitř s něčím hodně bolavým. Navíc má pravdu. Policajti, protokoly, psychiatrie, fotky v televizi. Pakárna.

„Najdu si nějakou práci a ubytování, nedělejte si se mnou starosti.“

„Předpokládám, že doklady u sebe asi nemáte,“ poznamenala Tereza. „Bez nich si tady ani neškrtnete. Ostatně, i kdybyste něco měl,“ dodala, „takhle rychle by to stejně nešlo.“

Utkvělá myšlenka, která se nedá zaplašit. Proč se mi pořád honí hlavou zrovna tohle, pomyslela si. Copak mi už úplně hrabe?

Dívala se, jak snídá, jedl s chutí ale rozhodně ne hltavě, pomalu lámal chleba a s nepřítomným výrazem v očích stíral z talíře zbytky vajíčka. Hezké ruce, uvažovala. Čím se asi živí? Na manuální práci to zrovna nevypadá.

Pořád jí hlodal vzadu v hlavě – ten neuvěřitelně praštěný, nepředložený a téměř sebevražedný nápad. Přece už nejsem dítě, měla bych mít rozum. Uvařila kávu, aby získala čas.

 „Možná bychom si mohli tykat,“ navrhla trochu roztřeseně. „Jsme asi tak stejně staří. Jmenuju se Tereza. Jak by se ti líbilo, kdybych ti říkala Šimone?“

„Nikdy by mě nenapadlo, že to půjde tak snadno. Tak docela jednoduše.“ Seděla nad rodinným albem a probírala se starými fotografiemi. „Máš kliku, že Šimon měl podobnej tvar obličeje.“

Barva očí – světle modrá, takový malý detail. Spletl ses, když jsi v patnácti vyplňoval formulář pro svou první občanku. To se přece stane. Šedá nebo světle modrá, pro kluka v tomhle věku možná docela nepodstatný rozdíl. A dneska už jsou fotky na dokladech černobílý. Nakonec nikoho ani nenapadlo se na to zeptat. Víte, mladíku, že už pět let chodíte s propadlou občankou? Vy jste na to zapomněl? Kdybyste neměl rodný list… Usmála se. Dvě stovky pokuty to spravily.

Šimonův rodný list. Občanka, propadlé pasy a tři cizojazyčné úmrtní listy ze šuplíku tetina stolu. Její dcera, zeť a vnuk. Vytoužená dovolená ve Španělsku. Patnáct let zpátky, ještě jsem chodila na základku. Tenkrát to pro mě byl šok. Stačí jedna hloupá nehoda na dálnici a už se nevrátíte. Ale tady ta úmrtí nikdy nikdo nelegalizoval. Kdo by se tím zabýval? Nechat ověřit úmrtní listy, dát je přeložit a s tlumočnickou doložkou poslat do Brna? Teta už tou dobou byla po mrtvici, ani jsme jí to neřekli. A matka? Ta měla největší hrůzu z toho, aby po ní někdo nechtěl zaplatit pohřeb. Ne, pro tetu, a tady v Čechách, jsou všichni pořád živí.

Normálního člověka by tohle nejspíš nenapadlo. Chlap z ulice, bez vlastních vzpomínek. Muselo mi přeskočit, skoro jako bych docela ztratila pud sebezáchovy.

Zašla za tetou, Šimona vzala s sebou. Šimravé sevření kolem srdce. Neřeknu žádný jméno. To, co se stane, budu brát jako řízení osudu.

„Někoho jsem ti přivedla, teti.“

Jak je možné, že hanba i radost mohou jít tak úzce, ruku v ruce vedle sebe?

„Můj chlapče,“ rozplakala se stařenka. „Já věděla, že na mě nezapomeneš.“

„Typické,“ poznamenala vrchní sestra. „Neví, co měla včera k obědu, ale jeho poznala hned, po tolika letech. Určitě se v něm viděla. Musela na něm hodně lpět. Víte, něco podobného tu vlastně vídáme docela často. Milovanej vnouček.“

„Máš nějakýho přítele?,“ zeptal se asi po třech týdnech. Tou dobou už se docela zabydlel a dokonce si sehnal zaměstnání, jak to bez papírů a všech těch důležitých vysvědčení dokázal, Tereza netušila.

„Proč?“ Tereze se roztřásly ruce.

„Protože tě mám vážně moc rád,“ řekl.

Sestěhovali se do tetina domku, byl větší, než Terezina garsonka a měl malou zahrádku. Už se nevyptávala, ale v hlavě jí to leželo pořád. Jak se může stát, že člověk zapomene, odkud přišel, že ani neví, kdo vůbec je? Copak se dá zapomenout i vlastní jméno? Třeba mi lže, možná jen nechce, abych se o něm dozvěděla pravdu.

Když nebyl doma, Tereza často chodila do předsíně a vytahovala spodní šuplík skříně, určený pro odložené věci, kde hned navrchu ležely úzké plátěné kalhoty s košilí, oblečení ve kterém ho poprvé uviděla. Nic z toho si už od té doby neoblékl, dokonce ani v létě, když bylo teplo, ale vyhodit to nedokázal. Proč? Dotýkala se těch věcí a cítila, jak jí tělem probíhá úzkost. Možná jsem udělala chybu, napadlo ji. Když jsem tak neprozřetelně otevřela dveře naprosto cizímu člověku, o kterém jsem se dodnes vůbec nic nedozvěděla. Vždyť celá jeho nynější identita je vlastně ukradená dávno mrtvému příbuznému, kterého jsem znala jako dítě… Před očima se jí mihla vzdálená vzpomínka na drobného nohatého kluka. Začínající puberta, beďary na čele a silácký řeči. Bolestně si povzdechla. Kdyby stihl vyrůst, určitě by se jeden druhému zase tak moc nepodobali.

Kdo je doopravdy můj Šimon, a chci to vlastně vůbec vědět?

A kdo jsem ve skutečnosti já, znám aspoň sebe samotnou? Nikdy dřív bych netušila, že budu schopná něčeho takového, jako bylo právě to, co jsem před nedávnem udělala. Koho obelhávám víc, starou paní nebo sebe? Šimona?

Seděla na bobku a bezmyšlenkovitě hladila složené prádlo. Taková divná, zvláštní košile, napadlo ji sevřeně. Bez rukávů, spíš skoro hodně volné tílko, než košile. Hrubé režné plátno, stejně jako kalhoty. Proč byl bos? Cítila plíživé chvění v žaludku, jako by v něm bobtnalo cosi velkého a asfaltově černého, těžkého jako hrouda uhnětená z ochromující tísně. Jak dlouho takhle vydržíme žít? Zachvěla se.

Možná je jedno, kdo Šimon je, nebo byl ve skutečnosti, uklidňovala se. Možná některým věcem přikládáme přehnanou důležitost. Zadumaně sevřela v prstech jemně kované madlo zásuvky, ale nezastrčila ji. Kdybych to dohnala do absurdity, uvažovala, copak během života v lidském těle neprobíhá neustálá přeměna buněk, staré odumírají a nahrazují je nové – stačí snad pouhá jediná, osamocená skutečnost, jak se to všechno se slepou poslušností řadí podle nějakého předem daného vzorce DNA, že se stále ještěmusí jednat o tu samou osobu? Vlastně hned zítra budu trochu jiná, možná dokonce už za hodinu, za minutu, každou vteřinou. Pořád si budu říkat Tereza, mít hnědý vlasy, modrý oči, ale je to jen iluze těla. Ta Tereza, co jsem teď, už zítra zmizí v propadlišti času. Jakým vývojem, jakou proměnou pak probíhá třeba moje vlastní mysl? Sbírám zkušenosti, zážitky a ona pak uchovává vzpomínky na někoho, kdo tu byl v čase přede mnou, ale to už nejsem já. I způsob, jakým vidím sama sebe, je vlastně jen něco jako pohled na zažloutlou fotografii osoby, která už dávno odešla. Jsem osobnost vytvořená z vlastních vzpomínek. Bez nich…

 Jestli to opravdu funguje nějakým podobným způsobem, může se měnit i podstata, to, co nazýváme duší, nebo jen ta samotná, jediná zůstává pořád stejná? A láska, co to je? Miluje mě skutečně ten člověk, kterému jsem dala jméno Šimon, nebo ke mně přilnul jen proto, že jsem prakticky jediná bytost, kterou tady důvěrně zná, se kterou má společných těch několik posledních měsíců souvislých vzpomínek? Sevřela obličej v dlaních.

Proč vlastně jsem ten podzimní večer nešla rovnou domů. Kdybych nezamířila z nemocnice přímo k tetě, nic z toho všeho by se nestalo. Byla bych dneska šťastnější? Kdo místo mne by v té ledové tmě zakopl o Šimonovy bosé nohy? Kdybych nepřišla, zmrzl by? Možná by se tam vůbec neobjevil. Je snad tohle osud?

Možná jsem blázen, jen se na to ještě nepřišlo…

Zasunula šuplík a ještě chvilku seděla na zemi před skříní. Už nemyslela na nic, jen strnule zírala prázdnými okenními tabulkami ven, dokud nepadla úplná tma.

Teta zemřela začátkem léta, ale Šimon se vzdal dědictví ve prospěch Terezy. Určitě jsem si nepůjčil jeho jméno, řekl jí, abych po někom dědil.

Nepůjčil jsem si jeho jméno.

Co to vlastně je, identita člověka? Neřekl – nepřevzal, řekl – nepůjčil. Identita. Ta bytost v něm, neznámý, skrytý pod Šimonovým jménem, se té svojí docela jistě nevzdal. Možná, v lepším případě, ji zatím opravdu nezná. Zatím. Co se stane, jestli se jednou mlha v jeho mysli rozplyne? Co udělá, až si vzpomene?

Milovala bych ho stejně, uvažovala Tereza, kdybych věděla, kdo doopravdy je? Přitahuje mě, to bezesporu, toužím po něm. Líbí se mi na něm všechno – oči, ústa, hlas, jak se pohybuje, jak voní. Je vtipný, chytrý a citlivý. Ještě s nikým jsem neprožívala tak intenzivní a krásné milování. Tak z čeho mám strach?

Něžné, vášnivé milování. Každé, jako by mohlo být poslední. Jako by mělo být poslední.

Vždyť to víš, slyšela uvnitř srdce. Jen si to nechceš připustit. Až se rozvzpomene, odejde, toho se bojíš.

Začátkem podzimu se Šimonovo chování změnilo. Navenek sice vypadal stejně, ale Tereza to okamžitě poznala. Uzavřel se do sebe, přestával komunikovat. Z každého jeho, i jen letmého doteku, cítila dobře ukrývanou tíseň. Smutek. Srdce se jí svíralo úzkostí. Co udělá?

Několik posledních týdnů v noci skoro nespal, ležel vedle ní s otevřenýma očima a slepě hleděl do tmy. Už to víš?, chtěla se zeptat, ale bála se to vyslovit, bála se toho, co by mohla uslyšet. Na co myslíš, když nemůžeš usnout? Nejsi sám, že ne. Máš rodinu, tam někde venku, je to tak? Co jiného by to mohlo být.

„Šimone?“

Stál před oknem a díval se, jak na zahradu dopadají první měkké chumáčky sněhu.

„Vodou a ohněm,“ řekl. Rozplakala se. Ten večer se pevně objímali ještě dlouho po milování, Šimon líbal Terezu do vlasů a pak ji zabalil do deky a konejšil jako malé dítě, vyplašenou holčičku, vytrženou ze spánku děsivým snem.  Zavři oči, lásko, nebraň se tomu. Jsi statečná. Zvykneš si. Uvidíš, všechno zase bude dobrý.

Těsně před svítáním Terezu vzbudilo praskání ohně. Vstala tak rychle, až se jí zatočila hlava. Šimonovo místo na posteli bylo prázdné, jen uprostřed studeného umakartu kuchyňského stolu zimomřivě ležela jeho téměř nová občanka. Umrtvující černé ticho vychladlé místnosti, rušené jen kovovým tikáním starého budíku, Terezu na okamžik skoro ochromilo. Zvedl se jí žaludek. Proběhla do předsíně ke skříni a roztřeseně vytáhla šuplík. Košile i kalhoty zmizely. Nohy, pomyslela si. Podlamujou se mi nohy. Zhluboka se nadechla, aby neupadla a v nose jí přitom zaštípal pach kouře. Ze zahrady se skrz okenní závěs draly mihotavé odrazy plamenů. Vyhlédla ven.

Stál u ohně. Všimla si malé plechové vaničky, asi ze třetiny naplněné vodou. Postavil ji těsně před ohniště. Tereza strnula jako vosková socha, výkřik jí uvízl uprostřed hrdla. Byl bos.

Vodou a ohněm.

„Šimone,“ zašeptala neslyšně. Najednou věděla, jak jí tenkrát připadal, v tu první chvíli, kdy ho spatřila schouleného v mrazu na chodníku. Jako vyhnanec, nucený exulant z vlastního života.

Vstoupil do vody, viděla jeho bledý, ztuhlý obličej, oči upřené doprostřed ohně.

„Neodcházej.“

Věděla jsi to, vždycky jsi to věděla, syčel ten hlas uvnitř. On sem nepatří. Ale přivázala sis ho. Zavolej ho, otevři okno a začni řvát. Nemůžeš se jen tak sebrat a odejít. Spal jsi se mnou, dala jsem ti kus svýho života, kus vlastní duše. Křič!

Těžce se nadechla. Opatrně couvla za záclonu a zavřela oči. Nebudu se na něj dívat. Nesmí to poznat, ucítit můj pohled. Rozhodila bych ho. Neprošel by, shořel by uprostřed plamenů.

Čekala, netušila, jak dlouho. Bože, co se to se mnou děje, opakovala si pořád dokola. Jen se mi to zdálo. Bosýma nohama vodou a ohněm. Takovej nesmysl. Pitomost. Živej sen. Musel to být jen sen. Teď půjdu, vrátím se po špičkách do ložnice a uvidím ho, schouleného jako vždycky na svém místě v posteli, otevře oči a zeptá se, co se mi stalo. Proč jsi plakala, Terezko? Přilehnu k němu, obejmu ho a budeme se až do svítání milovat.

Proč si lžu?

Nepohnula se. Sledovala, jak se tma rozpouští v kalném jitřním světle. Teprve pak pomalu vyšla ven. Oheň stále hořel, měkce zářil do šera a žhavé uhlíky pořád ještě vydávaly příjemné uklidňující teplo. „Sbohem, Šimone,“ hlesla mrtvě. Vztáhla ruku, rozevřela ztuhlé prsty a nechala doprostřed žároviště dopadnout Šimonovu neopotřebovanou občanku. Malá plastová kartička se v ohni lehce zkroutila, Tereze chvíli připadalo, že se rozpouští, aby nakonec přece vzplála tenkým, jasně bílo zeleným plamenem.

„Hodně štěstí,“ řekla. „Hodně štěstí, lásko.“

pondělí 27.4.2015 8:10